Mokro, mokro, bahno, sníh a zase bahno

Prolog

Před cca jeden a půl rokem jsem poprvé uviděl propagační video z nějaké šílenosti jménem UTMB.  Horský běh na 160km? To může opravdu jen magor, ale zas to video vypadá až neskutečně. Tehdá mě opravdu nenapadlo, že se do Chamonix už za rok na jednu z tratí podívám.

Jsem tak trochu romantik/idealista a tak učení na státnice poctivě prokládám hledáním materiálů a soutěží (možná spíš hledání prokládám učením, ale čtenář odpustí), kde bych si podobnou zběsilost mohl vyzkoušet. 

Po létu stráveném doslova v Čínském vlaku a nad učením Neurobehaviorálních věd aspoň něco natrénuju při trecích v Kyrgyzstánu.  Kde už vím, že pokud se chci zúčastnit UTMB v roce 2012 respektive jedné z jeho kratších variant, musím získat nějaké kvalifikační body na akci jménem Pražská stovka (dále jen „P110“, 110 protože stovka mi nepřijde jako dobré označení pro 110km, každý, kdo něco takového šel, mi snad dá za pravdu). Protože jsem ještě v centrální Asii, už dopředu bombarduju hlavního organizátora Olafa emaily, že se jako chci registrovat a kdy to konečně spustí.

Svým nadšením jsem mezitím nakazil Karla, kterému to sice celé připadá jako hovadina, ale ty videa vypadají fakt skvěle a proč se nesprasit, když je příležitost. Při pokusech o trénink na P110 najednou zjišťuju, že půlmaraton je sice hračka, ale 30km už ne a když chci jít dál nějak rychleji třeba jen chůzí, rozbolí mě koleno. Proto se na P110 vydávám se zásadním rozhodnutím neběžet ani metr. „Při chůzi tě přece nic nezastaví, další krok uděláš nějak vždycky.“ Tento myšlenkový construct se rozpadá na 94.km P110, kdy se 2km plazím skoro 2hodiny v dešti, mlze a hlavně opět ve tmě. Představa že bych se takto měl plazit dalších 12-14hodin je pro mě jako z jiného světa. Odjíždím tedy smutně vlakem domů s pocitem, že jsem pro start na UTMB udělal vše, co jsem mohl, ale že na to asi nemám.

Už za pár dní se celá zkušenost nejeví tak černě, dobře sice nemůžu už dva dni chodit, nohy mám do krve, ale vlastně to vzdala jenom hlava. Kdybych opravdu chtěl, nějak jsem to došel.

Nerad teď zmiňuji tu trapnou chvilku, kdy jsem psal prosebný mail Olafovi, jestli by mi nemohl nějaký ten bodík na UTMB dát, když jsem se přece doplazil tak daleko (jakoby s tím mohl on něco udělat ;-). Jak jsem později zjistil, Olafa to natolik pobavilo, že ten email pár lidem ukázal (viz na trati CCC – Ano Lído, já jsem ten, co napsal loni Olafovi ten zoufalý email). Dodnes nevím, jak to udělal, ale zařídil 1kvalifikační bod pro všechny, co ušli noční část P110, takže i pro mě.  S pocitem že někdo tam nahoře chce, abych umřel někde na úpatí Mt. Blancu, se předregistruji na CCC2012 alias závod Courmayeur -Champex-Chamonix. Trapných 100km s 6tis. metrů pozitivního převýšení a limitem 26hodin. Mohl jsem klidně machrovat, protože se přihlásilo skoro 2x víc lidí než mohlo běžet a tak se musely startovní čísla losovat.  Já nikdy nic nevyhrál, tak zůstávám v klidu a pomalu plánuji na léto cestu někam do Jižní Ameriky. Pavel SPAS has been selected to participate in the 2012 CCC®. Volám Marki: „Hele tak v létě jedem do Francie.“

Další měsíce už jsem docela trénoval, sháněl vybavení, načítal rady a vše přeposílal věčně anarchistickému koncipientovi Karlovi, který se rozhodl, že CCC je pro sraby a že si dá rovnou o 15km delší a ještě o něco členitější TDS (jak dopadl, si můžete přečíst zde). Vrcholem přípravy pak byla Krakonošova 100 v červnu, kterou jsem dokončil za necelých 19hodin.  S trochou štěstí mi pak nakonec dopadla i má první dovolená na konci zkušebky. Takže jsme se už nějakých 14 dní před závodem s Marki proháněli po Švýcarských alpách a do Chamonix dorazili asi s 3 denním předstihem, aby bylo všechno v klidu a pohodě. Den před závodem jsme ještě pomohli anarchistovi Karlovi, který to vzal z Pakistánu přes hospodu a divadlo autem skoro rovnou na start svého TDS. Ale ze zkušenosti už vím, že lidi jako on, to vždycky nakonec nějak daj (a taky že jo, i když to bolelo – viz odkaz. A ještě jednou hluboká úcta Karle!)

Závod

Cože? To už zvoní budík? Sakra kam jsem dal ty náhradní ponožky? Cože? Nestíháme snídani? No tak pojď, už musíme… asi potkalo každého. Ačkoliv byl start v 10:00. Lístky na bus jsme měli na 7hod. takže jsme rozhodně nevyspávali. Přes šílenou předpověď nás v Courmayoru za křečovitého smíchu, vzdychání až potlesku přivítala modrá obloha. Teplo ale rozhodně nebylo.  Dali jsme si ještě čaj a croissant v kavárně. 2x jsem překontroloval povinnou výbavu. Odevzdal pytel na odvezení do cíle a nervózně čekal v budově vedle startu. Čekání rozptýlili další Češi na startu Petr a Michal. Modrá obloha nám mezitím dala sbohem a začalo celkem slušně pršet. Následovala sms od organizátorů, že z důvodů počasí se neběží přes Tete de la Tronche (2584m alias první kopec) a Tete aux Vents(2130m alias poslední kopec). Říkal jsem si, že jestli to takhle půjde dál, tak nás určitě stopnou před Grand Col Ferret (cca 22.km, nejvyšší bod na trati, který nelze obejít). S těmihle pocity jsem se postavil do startovního pole, podle svého čísla. Zamávali jsme helikoptéře, co nás natáčela a za skvělé atmosféry jsem se dali do odpočítávání. Cinq! Quatre! Trois! Deux! Un! Go!.... a nic. Ve předu se něco mihlo, ale my zůstali stát. Dál pokračoval Francouzský komentář jakoby nic. Sakra dyť už je po 10:00, to nás tu chtěj držet až do oběda? Jak se ukázalo, má svědomitost a úcta k organizátorům mě nechala napospas až 4.vlně odpočítávání v 10:20. Atmosféra ale stejně stála za to. Za velkého povzbuzování a hudby z Podledního Mohykána jsme vycupytali na trať. Za chvíli šlo už i běžet. Tedy až do chvíle než se nad Courmayorem zůžila trať jen na trochu širší single trail. „Pauza na kafe,“ glosoval jeden z Italů. Čas na to si ho v klidu vypít, by v té frontě skoro měl.  Rychlostí to trochu připomínalo frontu na vlak z Číny. Pod Refuge Bertone (5. km, 1989m) se to konečně trochu rozešlo a tak jsem mohl konečně někoho předběhnout, nicméně tyhle změny tempa, deset kroků pomalu, pět rychle, předběhnout a zas deset kroků pomalu mi moc neseděly. Jak později Petr s Lídou řekli, trochu to připomínalo školní výlet.

 Nad Bertone se otevřely přesně ty pláně, co člověk viděl ve všech videích. Jen ten výhled na Mt. Blanc zůstal v mracích, aspoň ale na chvíli přestalo pršet. Za to začalo poctivě foukat a do toho začal člověk tušit semotamo nějakou tu vločku. Dlouhatánský had běžců se táhl, co oko dohlédlo. Všichni byli ještě dost čerství a tak se docela svižně běželo. Po chvíli jsem doběhl Lídu s Petrem, kteří asi startovali ve vlně přede mnou. Lídu znám díku jejímu skvělému blogu a Petra jsem znal ze startu. Lída zas znala mě, protože ji asi Olaf vyprávěl, jak jsem žadonil po nedokončené P110 o body na UTMB.  Nicméně se mi běželo dobře a tak jsem odběhl i jim. Všiml jsem si, že jakmile to je jen trochu do kopce, tak mě všichni zdržujou, zatímco dolů zdržuju já je. Pocit se ještě umocnil, když jsem musel už v prvním táhlejším seběhu do Arnuvy zpomalit, protože jsem trochu cítil pravé koleno.

Někde mezi Refuge Bonatti a Arnuvou 

Grand Col Ferret

Zatímco Refuge Bertone a Bonati jsem prošel bez zastávky, protože jsem nechtěl čekat frontu, v Arnuvě už jsem zastavit musel. Dostavil se hlad z nedokonalé snídaně. Stan byl malý a úplně nacpaný. Na zemi už teď vsudypřítomné bláto po kotníky, v rukou hůlky a hrnek s čajem. Ono vyžonglovat s bagetkou, čajem, mističkou s bujonem a několika kostkama sýra a salámu je docela umění, obzvlášť když už máte vlastně plné ruce. No co stejně se to nakonec v žaludku všechno smíchá tak jako tak, tak jakápak kultura stravování. Ještě mixnout kolu s vodou do vaku a hurá na kopec. Když jsem opouštěl stan, všiml jsem si ještě nové časové bariéry pro tuto stanici - 14:45. Trochu mě vyděsilo, že jsem byl jen asi 50min před ní, že bych běžel tak pomalu a co všichni ti za mnou? To je nepustí dál? Svoje strachy jsem ještě sdělil Petrovi a Lídě, kteří akorát přibíhali. Také jsem měl později pocit, že jsem zahlédl časovou bariéru pro další stanici La Fouly přelepenou na 17:00. Doteď nevím, jestli se mi to zdálo nebo to byla jen něčí chyba. Cestou nahoru se potvrdila moje teorie o kopcích. Ostatní se se vzdycháním táhli jak slečínky v podpatcích na Sněžku. Tak jsem to předbíhal po desítkách. V cca 1600m začalo hustě sněžit a kolem 2000m už zůstával sníh i ležet. Nahoře (Grand Col Ferret, 22.km, 2537m) Opravdu nebylo moc hezky(a to si myslím, že nejsem fajnovka). Hodně foukalo a sněžilo, vidět taky nic nebylo (viz. foto a video). Tak jsem přetáhl buffík přes uši, přehodil kapucu a rozběhl se dolů. Moje teorie o kopcích se definitivně potvrdila. Asi neumím běhat, nebo jsem lazar, možná se mám jenom moc rád, ale to jak všichni beželi z kopce si vysvětlit neumím. Slečinky v podpatcích se změnily ve členy Salomon teamu a po pár minutách jsem matně poznával i ty, co jsem předešel úplně dole těsně za Arnuvou.  Když jsem seběhl o dalších pár set metrů, začal jsem se koukat na hodinky. Sakra ono už je skoro 16:00, to abych máknul, už mám jen hoďku na to dojít a odejít z La Fouly (32.km, 1598m) a to tam ještě ani nejsem. S nejvetším sebezapřením jsem se vždycky snažil chytnout nějakého toho vláčku, co kolem mě probíhal. Kolem 16:30 jsem za hlasitého povzbuzování doběhl ve slušném tempu do La Fouly. Rychle nabral vodu do vaku, vlil do toho 2 magnesia. Na víc přece není čas! Pak jsem dorazil do hlavního stanu a tam všichni v klidu postávají a baští jako by se nechumelilo (pravda nechumelilo – dole v La fouly zas lilo jak z konve). Říkal jsem si, že tady něco nesedí, tak jsem se vydal hledat onen časový údaj. 18:15? Trochu jsem sem si zanadával, ale co aspoň se v klidu najím a vyrazil jsem pro nášup bujonu. Cesta z La Fouly vedla stále mírně z kopce, nejdřív po asfaltu, pak po široké polňačce zpestřené častým kamením. Říkám si, běžel jsem doteď, poběžím dál. Jenže ejhle po 30minutách začnu cítit cukání ve stehnech. Tahám další magnesium a na chvíli zpomaluju do chůze, dočtu si povzbuzující sms (převážně citáty z Born to run – díky Petře, pobavily) a za chvíli se zas rozbíhám.  Dlouhým postupným klesáním dobíháme až k vesničkám Praz de fort. Povzbuzující občané na ulicích, co křičí vaše jméno, vás nakopávají ještě k rychlejšímu běhu. Malé holčičky u cesty s termoskou nalévají sladký čaj, bohužel nikdo kolem neumí anglicky. O kus dál zas paní rozdává vynikající domácí koláč, kdybych tu nezávodil, klidně bych i chvíli pobyl, ale sorry, Champex čeká. Konečně přecházíme hlavní silnici a vydáváme se zas do kopce. Konečně! Běžet už se mi opravdu moc nechtělo. Vytrvalý deštík se zas mění v pěkný chcanec. Do kopce po chvíli jedeme zas ve vláčku, tentokrát jsem už celkem vyťavenej, tak ani nemám chuť na náročné předbíhaní. Spíš se snažím přepnout mozek na standby a lepím se na paty zavodníka přede mnou. V 19:09 docházím do Champexu (46.km, 1477m) – hned u stanu potkávám mrznoucí Marki, která je nadšená, že mě našla. Ve stanu je neskutečný mumraj, nepostupující fronta na jídlo, všude převlíkající se lidi. Kde sakra vzali ty prima čistý hadry? Nevšiml jsem si, že by kolem mě někdo bežel s hokejovou taškou.  Je vidět, že pravidla závodu se dají vykládat různě. Závodní komisaři jsou asi rádi za každého nepodchlazeného na trati. Chápu to, asi za 10minut se do mě dává slušná zima. Dooblíkám svoji mikinu z povinné výbavy a asi poprvé za 6 let co jsme spolu s Marki, fasuju její bundu přes ramena. Nudle, banán, hafo čokolády, hrst sýrů i sálámů a 2x nášup bujonu mě spolu s bundou od Marki dostává zpět mezi teplokrevné živočichy.  Vak doplňuju na noc převážně kolou, což se později ukáže jako chyba.

Nasazuju čepici a čelovku, buffík přes uši a kapucu na to. S tušením velkého chladu vytahuju i tajné eso z rukávu; rudé rukavice „průmysl“ od Karla (ještě jednou dík!).  Zkouším to zas rozběhnout, ale není to ono, za to jít můžu hezky rychle, že se skoro držím některých běžců.  To že se od Champexu nestoupá rovnou vzhůru, ale ještě se pěknou chvíli jde a to dokonce z kopce, můj mozek jaksi vynechal. Za to bláto vynechat nešlo, bylo všude. Gore-botky od asicsu zatím vzdorovaly slušně, ani jsem nikde podstatněji nenabral. Přesto jsem začínal pociťovat vlhko v botách, ale ještě to šlo. Jen co jsme dorazili pod kopec Bovine, seřadili jsme se opět do slušného vláčku. Zas jsem se snažil předbíhat, ale po chvíli vedla cesta tak prudce vzhůru po uklouzaných kamenech a byla ještě stížena tekoucí vodou/bahnem, že jsem se musel spokojit zas se svým zařazením. O něco výš přešel déšť do sněžení a zas bylo bílo. Tušil jsem, že nahoře bude asi fakt zima, tak jsem ve chvíli nejprudšího stoupání shodil kapucu i buffík, vyhrnul růkavy a schoval rukavice "průmysl" na horší časy. Už skoro nahoře jsem chvíli zkoušel jít paralelní neprošlapanou cestičkou, ale hned jsem sebou říznul do sněhu. „Jen“ Vlhko v botech vzalo v trávě se sněhem definitivně za své, od teď bylo mokro stejně venku jako uvnitř, takže jsem to nemusel dál řešit. Na Bovine (55.km 1987m) nás přivítala polootevřená stodola s vypadávajícím proudem. Průměrný návštěvník stodoly třímal v ruce kelímek s čajem a klepal se jak osika. Tady nemůžu zůstat dlouho, ještě sebou někdo řízne a já jako doktor mu budu muset pomáhat. Doplnil jsem vak, po cestě ven do sebe kopl misku bujónu, kterou jsem zajedl trochou čokolády a se začínajícím se klepáním vlastního těla jsem vyrazil zpět do vánice.  Cestou dolu, začal fungovat ten cca litr Coca-coly, co jsem mohl vypít od Champexu. Druhé dlouhé močení během chvilky jsem přestál ještě s humorem, pak už jsem ale trochu nevěděl, jestli mám dál pít (kolu z vaku) nebo ne. Na druhou stranu byla skoro půlnoc a mě se nechtělo spát ani trošku – holt něco za něco.

Cesta dolů do Trientu (62.km, 1300m) byla opět neskutečně uklouzaná a s kameny . Z kopce se přede mně lidé zase hrnuli a já k tomu chodil co 20minut ještě na záchod. Do Trientu jsem dorazil po půlnoci v 0:24. Překvapila mě neustálá přítomnost podporujících okolo trati. V Trientu panovala výborná nálada – Mistní vedoucí coby DJ – poustěl nějaké pop hity, lidé se balili do folií (jeden komisař dokonce vyráběl běžcům vkusné alobalové oblečky), spali na stolech a zvědavci a příbuzní to všechno fotili. Najednou DJ volá, že právě doráží bežec, co má čerstvě narozeniny. A tak se celý stan rozzpíval „Happy Birthday!“  Musím uznat, že v tu chvíli jsem byl šťastný, že jsem tam, kde jsem a dělám tu pitomost, kterou jsem si na sebe před víc jak rokem vymyslel.

Cesta z Trientu byla výrazně lepší než ta na Bovine – širší stezka dlouho umožňovala předbíhat a jít si (KONEČNE!!!) vlastním tempem. Tak jsem si na to i přes déšť shodil kapucu i buffík, rozepnul bundu a vyhrnul rukávy (Přijde mi, že tyhle miniúpravy termoregulace kolem mě vůbec nikdo neprováděl. Všichni furt v kapuci a zapnutí až ke krku, někdo pravda holé nohy) a vydal jsem se za notného předbíhání vpřed. Cestou nahoru na Catogne (67.km, 2027m) začlo už tradičně sněžit. Nahoře bylo poctivých 15cm sněhu a dál padalo. Kousek za nejvyšším bodem byla kontrola, která si rozhodně problémy ze zimy nedělala. U velkého ohně hrála muzika a postavený sněhulák sloužil jako držák na flašky od vína. Mohla to být dobrá party, ale my měli bohužel jiný úkol. Vstříc dál vzdáleným světlům v údolí, které mohly být klidně už i ze Chamonix (kdyby teda nebyly na druhou stranu J). Přelezením Catogne jsem se taky vrátili zpět do Francie. Cesta dolů byl jak jinak než plná bahna a kamení, aspoň že kola už mi snad trochu přestala působit, i když jsem si pořád občas musel odskočit. O hodně níž, jsem měl dojem, že se blížíme k nějaké vesnické diskotéce. Už z dálky jsem poznával, jak hrají Mano Chao. Ve Vallorcine (72.km, 1260m) krom stále přítomných tleskajících a povzbuzujících fanoušku (03:30 ráno!!!) hrál ve stanu prim velký plynový ohřívač u kterého se někteří už znova převlíkali (sakra 3x povinnou výbavu jsem sebou ve Francii ani neměl natož, aby mi ji někdo dovezl – holt asi furt jsme z východní Evropy J). Kopnul jsem do sebe obligátní banán a bujon s hrstkou sýra a salámu. Vak doplnil tentokrát už jen vodou a vyrazil dál. Normálně by nás v tento moment čekalo 19km do cíle přes sedlo Tete aux Vents (2130m), ale jak jsem na začátku psal, cestu přes sedlo odvolali ještě před začátkem závodu. Později mi v Champex Marki říkala, že náhradní trasa by měla být podle organizátorů stejně dlouhá. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem u východu ze stanu objevil informaci, že do cíle už je to „jen“ 15km – tzn. Ještě o 4km míň. Zároveň jsem na dataprojektoru zahlédl, že se pohybuju kolem 1000 místa. Tak to teda ne, s tím se ještě zkusím poprat, aby to místo bylo aspoň třímístné. Sakra na TDS tolik lidí ani nedokončilo a rázným tempem jsem zas vyrazil do tmy a deště. V této části závodu se pole definitivně roztrhalo (nebo aspoň kolem mě). Bylo vidět max. jedna čelovka v dálce za vámi a jedna před vámi. O to větší však byla radost předbíhat J. Byli jedinci, co se ještě zkoušely rozběhnout, protože mi chůzí nestačili. Třeba mi na chvíli utekli, ale nikdy nedoběhli daleko.  To mi jen zlepšovalo náladu a zkoušel jsem tedy ještě zrychlit. Chvílema jsem zkoušel i běžet, ale to se zas ozývalo koleno a nově i achillovky. V Argentiere (78.km, 1255m) jsem byl podle výsledků za hodinu a něco.  Stanem jsem jenom prošel, cestou jsem si jen vzal pár kousků banánu a hned směr Chamonix. V posledním úseku cesty už mi pravda trochu docházelo. Krom deště se ještě dostavila hustá mlha. Nicméně jsem dál občas předbíhal a zkoušel udržet nastavené chodecké tempo. Tušil jsem, že se co nevidět objevím na cestě, kterou jsme s Marki pár dní před startem prošli. Jen byla v tom bahně, tmě a mlze trochu problém poznat. Potom se kolem mě postupně prohnali neskutečnou rychlostí asi 3 běžci, poslední z nich kousíček před Chamonix. Jak jsem později zjistil, bylo to tuším 3-5. místo zkráceného hlavního závodu UTMB, který museli nakonec organizátoři zkrátit kvůli počasí ze 160km na 100km a které mělo s CCC společné závěrečné kilometry. Už jsem šel kolem Les Praz, kde jsme bydleli. Potkával jsem ranní běžce, kteří tleskali a volali: „Bravo!“ Už jsem byl na asfaltu u řeky v Chamonix. Viděl jsem před sebou ještě skupinku, tak jsem se rozběhl a najednou to nějak šlo. 

Ještě přejít silnici u Place du Mt. Blanc a pak už přímo k cíli. Kousek před cílem už stojí Marki s Karlem a povzbuzují. V poslední zatáčce ještě předbíhám chlapíka, co se taky ještě snaží běžet a už vidím cíl. Vyvolavatel na mě křičí jménem, lidi tleskají a jsem v cíli. 961. místo, tak se to povedlo. Obejmutí přímo od madame Poletti jedné z hlavních organizátorek a už žmatlám v ruce vestičku. Doráží Marki a Karel. První dojmy, dobrá nálada, focení. Historky z TDS i CCC. Poslední kouzelný bujon a cesta k autu a na pokoj.

Teď pár dní po závodě, mě nikdo moc nechápe, když říkám, že mě mrzí, že nám to zkrátili. Byl jsem připravený na celou trasu a takhle mi to možná přišlo až moc jednoduchý. Na druhou stranu 86km s cca 5000m výškovými za 20hodin a 27minut v dost šíleném počasí je taky výkon a kdyby mi někdo před rokem řekl, že to takhle dopadne, tak mu to nebudu věřit. Díky zkrácení jsem taky nikde neměl opravdovou krizi. Původně jsem si říkal, že bych plnou trasu rád zvládl za 20hodin. Což bylo pro mě naprosto nerealné. Pravda hodinku jsem asi na startu ztratil čekáním s Italama „na kafe“, ale za tu hodinu bych rozhodně 14km a 1000výškových nedal (to zvládá jen Killian). Do Chamonix bych se určitě ještě někdy rád vrátil, a sice asi už jen přímo na UTMB. Atmosféra byla úžasná, fanoušci skvělí a hory taky (když je teda něco vidět). Jediné co trochu vadilo, bylo občas až moc lidí na úzkých pěšinách, kde se nedalo předbíhat.  Celkově ale skvělé zážitky ze skvělé akce.

Nakonec bych chtěl poděkovat Marki. Absolvovala si se mnou celou dovolenou, ačkoliv sis ji představovala jinde i jinak. A pak si mě ještě podporovala před závodem, při něm i po něm. Díky! Bez tebe by to bylo všechno mnohem těžší!

Názvy kontrol                    čas příchodu/odch.    čas na trati             pořadí

Obecné rady na závěr

Zaregistrovat se běžte hned, jak budete v Chamonix. Získáte pozdější transport do Courmayoru a nebudete tam tak dlouho čekat na start. Na startu si stoupněte někam nakonec první vlny (jsou tam plůtky) a dělejte, že jste si nevšimli, že podle čísla máte stát někde v zadu. Ušetříte 20minut na startu a frontu v prvním kopci. Povinnou výbavu se nesnažte ošulit. Po závodě musím uznat, že každý kus vybavení, ač se zdá nejdříve nesmyslný, má svůj význam. Když organizátoři pošlou hromadnou sms, abyste si sebou vzali víc oblečení, zvažte svoje vřelé pocity, které chováte ke chladu a něco přibalte. Pokud nemáte něco z méně typického povinného vybavení, dá se vše snadno dokoupit v Chamonix na outdoor trhu (nepromokavé rukavice, hrnek na nápoje) často i se slevou pro startující – čekejte ale spíš široký výběr, než skvělé ceny. Jídla je po cestě docela dost, včetně čokolády nebo tyčinek, které si můžete vzít dál na cestu. Jen ze začátku byly stanice hodně přeplněné lidma a tak se asi vyplatilo mít trochu víc pití a nějakou tu vlastní tyčku. Z tekutin bylo vždy na výběr voda, kola, čaj, a nejlepší životabudič bujon s nudlema. V Champexu byl i nějakej Ionťák, ale představa, že budu při závodě poprvé testovat tomatový slaný iontový nápoj, mi nepřišla úplně ideální. Osobně piju hodně a běžel jsem s 2l vakem.  Do Arnuvy jsem ho akorát celý vypil a pak už byly stanice celkem v pohodě. Pokud máte někoho, kdo vám je schopen dovést věci na výměnu někam na trať – neváhejte. Je to sice proti pravidlům, ale mám dojem, že někteří startující se převlíkali minimálně 2x a kontrolory to nechávalo úplně v klidu.